Založit webové stránky nebo eShop
 

Ahoj ‚ vítej na stránkách o koních a kočkách..

Plemena koní

A1/1 :

Zdroje informací:

  • Časopis Jezdectví 9/2001 str. 64 - 65 - Helena Kholová
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Slavní koně - Zdeněk Mahler

Úvodem...

Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.

Název plemene:

Thoroughbred

Vysvětlení názvu:

V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.

Původ a historie:

V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.

Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.

Berley Turc

Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.

Darley Arabian

Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století.

 

Godolphin Barb

Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený imagelord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů.

V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.

Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.

Popis a charakteristika:

Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.

Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.

Povaha:

Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.

Využití a sport:

Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,4 Známkovalo: 586 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !


Connemarský pony



Vysvětlení názvu:

Connemarský pony je jediné plemeno čistě irského původu. Pochází ze severní části ostrova, z kraje zvaného dnes Chonnacht, anglicky Conaught, což je oblast mezi Gallwayem na jihu a Colloneyem na severu. Tato poměrně řídce osídlená jezernatá oblast se historicky nazývala Connemara a od toho je odvozen i název plemene.

Původ a historie:

Předky connemarů byli poníci, podobní skotským horským neprošlechtěným typům. Byli to zřejmě koně velmi starobylí, protože typické zbarvení bylo plavé nebo šedé s tmavým hřbetním pruhem, s černými končetinami, hřívou a ocasem. Toto typické zbarvení primitivních koní a vlastně i koní divokých bylo později překryto, takže dnes už se téměř nevyskytuje. První příměsí byla krev koní orientálního typu, které dovezli Keltové z evropského kontinentu, údajně snad i ze Španělska. V novověku pak byli místní koně ovlivněni dalšími dovozy. Předpokládá se, že značný vliv měli španělští koně ze ztroskotané Armady, kteří se roku 1588 zachránili na irském pobřeží. V posledních stoletích pak chov ovlivnili dovezení arabové, berbeři a plnokrevníci. Přesto si connemarové uchovali originální ráz a poměrně malou výšku, takže se ve své domovině dodnes nazývají pony, i když mnohé typické znaky ponyů již nemají.

Divoká, deštivá a chudá oblast západního Irska byla zřejmě domovem koní již ve starověku. Oblast blat vyžaduje od koní skromnost, otužilost a hlavně obratnost a lehký krok, protože se často pohybují ve zrádném terénu. Právě pro tyto vlastnosti se původní connemarští poníci stali všestrannými pracovními zvířaty. V 16. století, po ztroskotání španělského loďstva Armada se někteří španělští koně uplatnili v chovu a kupci z Gallwaye na tyto zkušenosti navázali dalším dovozem španělských koní. Původní poníci tím nabyli většího formátu a ušlechtilejšího vzhledu.

V 16. a 17. století se connemara nazýval hobby, později, když byl ještě zušlechtěn berberskou krví, dostal jméno, které nosí dodnes. Koncem 19. století bylo toto plemeno v rozkvětu, avšak úpadek zemědělství a hospodářské potíže je hodně poškodily. Proto byl do chovu na přelomu 20. století zaveden nový prvek, hřebci velšského koba. Královská komise, jejímž úkolem bylo posoudit stav koní v Irsku, pak vydala o moderním connemarovi vynikající posudek, v němž zdůraznila jeho skromnost a schopnosti a také pěkný vzled. Na základě tohoto posudku byla chovu connemarů věnována zvýšená pozornost, v roce 1923 se ustanovil chovatelský svaz pro toto plemeno a v roce 1926 vznikla plemenná kniha. V Anglii se chovatelská organizace pro connemary ustavila až v roce 1947 a později vznily podobné organizace v USA, Austrálii a v řadě zemí v severní a západní Evropě.

Největší vliv na vývoj connemarského ponyho měli prokazatelně hřebci Rebel a Golden Gleam, narození v r. 1922 a 1932. Ovšem zvlášť pamětihodný bílý hřebec Cannon Ball, jehož vliv byl všestranný. Byl to potomek Dynamita z místní klisny a vnuk velšského koba Prince Llevellyna. Narodil se v roce 1904 a byl to první hřebec zapsaný roku 1926 do plemenné knihy. Zvítězil ve Farmářských dostizích v Oughterardu jako víc než šestnáctiletý. Místní pověst o něm tvrdí, že v noci před závodem sežral půl barelu (soudku) ovsa, zvyk, který znamenitě vystihuje jeho konstituci a záživnost. Po celý život pracoval v zápřeži a byl známý tím, že po celou cestu z trhu až domů, do domu svého majitele Harryho Toola, klusal, zatímco jeho pán vyspával zmožen pitím na dně káry. Když Connon Ball uhynul, drželi u něj podle irského zvyku celou noc hlídku a za úsvitu ho uložili na poli k odpočinku.

Později, v letech 1948 - 1973, ovlivnil chov connemary hřebec Carna Dun z plnokrevné linie Little Heaven (jeho otcem byl slavný irský mezinárodní skokan, pony Dundrum) a irský tažný kůň Mayboy. Více arabské krve do chovu vnesl Clonkeehan Auratum (1954 - 1976), což byl čistokrevný arab a Naseel, jeden ze zakladetelů britského jezdeckého ponyho. V roce 1953 se v plemenné knize objevil jiný hřebec Dynamite (po Cannon Ballovu otci), další irský tažný kůň Skibbereen a bílý plnokrevník Winter z Manny po Sowstormovi. V téže době se objevil i méně výrazný vliv clydesdalů.

 Obrazek

Popis a charakteristika:

Connemara je velmi souladný, dobře stavěný pony, který nemá zdravotní problémy a hodí se pro všechny druhy jezdeckých sportů i pro zápřež. Tito ponyové mají vynikající pohyb, výborně utvářené nohy s plochými klouby a dobrými kopyty, s úžasným smyslem pro rovnováhu a s velkou otužilostí a vytrvalostí. Vzdor tomu, že se označují jako ponyové, jsou to v podstatě koně, z poníků jim zůstaly jen základní přirozené schopnosti a skromnost.

Connemara je vlemi elegantní, dobře vypadající a neobyčejně nadané plemeno. Výška se v kohoutku pohybuje od 132 do 147 cm a stavba je neobyčejně souladná. Connemara má poměrně malou, úhlednou hlavu s rovným profilem, velkýma očima a hezkými vztyčenými boltci. Krk je neobyčejně dlouhý, dobře nesený a elegantní, plec je dobře stavěná, s šikmou lopatkou a silným, ale ne přehnaným osvalením. Kohoutek je poměrně vysoký, hrudník hluboký, trup komaktní, dosti dlouhý, se silnou, spáditou, ale pěkně utvářenou zádí a vysoko nasazeným ocasem.

Poměrně krátké nohy mají dobré kosti a tvrdá, pěkně utvářená kopyta. Obvod holení se pohybuje od 17 do 20 cm. Hříva i ocas jsou bohaté, nohy čisté, bez rousu. Původní zbarvení bylo plavé nebo sivé, s černými končetinami a úhořím pruhem. Plaváci se zachovali dodnes a právě oni patří k nejotužilejším představitelům plemene. Daleko nejšastější jsou dnes však bělouši různých typů, ale výjimkou nejsou ani vraníci nebo hnědáci.

Povaha:

Connemarové jsou velmi inteligentní, vnímaví a dobromyslní. Díky své vlídné povaze se hodí jako jezdečtí koně pro děti. Vynikají kvalitním pohybem, jsou neobyčejně obratní, uvolnění a houževnatí, mají úžasný smysl pro rovnováhu a v těžkém terénu se pohybují s mimořádnou jistotou. V souladu s podmínkami, v nichž se plemeno vyvinulo, jsou to koně s velkou odvahou, sebevědomí a schopní velného nasazení. Právě díky fyzickým předpokladům i odvážné povaze jsou connemarové vynikající skokani.

Využití:

Původně byl connemara všestranný poník, který sloužil k práci v postroji, a to v tahu i při zemědělských pracích, byl využíván jako nosič i soumar a pochopitelně také jako jezdecký kůň. Connemarové byli často mimochodníci, a proto byli velmi oblíbení jako jízní koně pro ženy a pro duchovní osoby. Prošlechtěný connemara se stal po přikřížení anglického plnokrevníka a hackneyů především vynikajícím sportovním koněm.

Již jeho předkové, zakladatelé chovu, se uplatňovali v dostizích a ve skokových soutěžích, dnešní connemarové pracují v zápřeži jak v zemědělství tak ve vozatajských soutěžích, ale hlavně jsou to doslova rodinní jezdečtí koně. Hodí se pro děti i dospělé a dokonce i pro seniory, především proto, že mají velmi příjemnou povahu. Křížením s plnokrevníky dávají výborné koně pro cross-country a pro nejrůznější skokové soutěže. Díky své učenlivosti se uplatňují i v drezúře, i když nemají právě předpisový vzhled. Vytrvalost, obratnost a cit pro pohyb v krajině, předávají connemarové loveckým koním, konec konců ovlivnili vadatně vznik irského huntera, který patří k nejlepším loveckým koním světa.

Connemarové jsou oblíbené plemeno v anglosaské části světa, v kontinentální Evropě se objevují vzácně, spíš jako kuriozita. V našich chovech koní se nikdy neuplatnili, ostatně stejně jako jiní poníci.

 

 

Fríský kůň

 

 

Patří mezi nejstarší evropská plemena. Soudí se, že jeho počátek je třeba hledat v době před 3000 lety. Je to původní severoevropské plemeno, blízké koni armonickému. Pochvalné zprávy nám o něm zanechali již staří Římané; chválili jeho výkonnost. Původní frís byl ovšem dost nevzhledný chladnokrevník, věhlas získal po zušlechtění orientální krví. Značně byl ovlivněn hlavně andalusany v době španělské okupace Holandska (16. a 17 století). Původně pracovní, pak rytířský kůň se postupně změnil na reprezentačního karosiéra, i když byl dost temperamentní a pohyblivý i pod sedlem. Vyvážel se do celé Evropy a ovlivňoval mnohá plemena. Spolehlivě předává svou černou barvu.

Popis slovy

Smolně černý kůň bez bílých odznaků je vysoký nejméně152 cm a dosti těžký.Važí od 600-700kg. Má dlouhou, ale úhlednou hlavu, nápadně pohyblivé uši, velmi bohatě zvlněnou hřívu a ohon a na nohách bohatý rous. Krk je obloukovitý, vysoko nesený, plec kvalitní, kohoutek výrazný, trup robustní a záď mocná. Poměrně krátké nohy jsou silné, s dobrými klouby a tmavými zdravými kopyty. Chody jsou výborné, krok vysoký, takže spřežení vypadá velmi působivě a hrdě. Proto byl frís nepostradatelný při obřadních průvodech, např. při pohřbech. Později sloužil jako klusák. Po první světové válce mu zůstala jen práce v zemědělství a byl málem na vymření. Zachránila ho holandská Královská chovatelská společnost, dnes je opět populární a vyváží se do světa. Je to věestranný tažný kůň, který se dnes uplatňuje i ve sportu. Slouží jako klusák zapřahaný do dvojkolky zvané gig, uplatňuje se v drezuřě i v cirkusu a dobře chodí pod sedlem, ovšem rekreačně.Náročný na péči.

 
 
 
ARABSKÝ PLNOKREVNÍK :
 

Vznik Arabského plnokrevníka není vědecky doložen. Jeden z prvních psaných záznamů o Arabském plnokrevníkovi zachytil arabský historik El Kelbi v roce 786, který načrtl historii a rodokmeny Arabů od roku 3000 př.n.l. Vědci se domnívají, že Arabský plnokrevník vznikl ze Španělských koní, ale náboženství to vyvrací. Podle něj Araba vytvořil prorok Muhamed. Když chtěl prý Araba vytvořit, řekl jižnímu větru: "Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!" A vítr se zhmotnil. Objevil se archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl Muhamedovi a ten udělal hnědáka a ryzáka a přitom řekl: "Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě Arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která ti visí mezi očima, učinil jsem tě pánem jiných žvočichů.Lidé tě budou následovat kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetu a štěstěna bude přicházet díky tobě". Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu čela (hvězdu).  Z těchto koní potom vznikly čtyři základní linie : Koheilan(zbytek časem doplním).

Využití

Původně se využíval v poušti k přepravě jídla a vody. Arabská klisna měla takovou cenu, že směla se svým pánem bydlet v jednom stanu! Dnes se Arab většinou využívá ve vytrvalostních dosticích(enduranci). Je to nejvytrvalejší plemeno na světě a proto se také těší velké oblibě. Dále se využívá: při dostizích(většinou rovinových(bez překážek)), při parkuru (skákání), v military (drezůra,terénní jízda(cross-country), parkur) a zřídka při drezůře. Arab má ploché chody, což je znakem mírně zhoršených skokových schopností. Někteří jedinci ovšem skáčou i na Olympijských hrách! Arab se dá využít i v jezdeckých školách, ovšem jeho někdy mírně vznětlivá povaha se s malými dětmi i přes jeho lehkou ovladatelnost nesnáší. Jelikož je Arab velmi sportovní, hodí se jak vidíte téměř pro všechno.

Vzhled

Na Arabovi je netypičtější štičí hlava a ocas držený vysoko vzhůru jako prapor. Arab má hluboký hrudník a šikmé plece. Je to kůň středního tělesného rámce. Má ploché chody. Hříva a ocas se Arabům nestříhají, jen hříva se vyholí od uší asi 20cm směrem ke kohoutku. Na přehlídkách se rozhodně nepletou copánky, jen se hříva a ocas namastí speciálním leskem. Arab má nejčastěji ryzou a bílou barvu, ale může se u něho vyskytnout jakákoliv jednolitá barva. Je vysoký od 144,2 až do 152,5 cm nebo výše. Na rozdíl od ostatních plemen,která mají 18 párů žeber,6 bederních a 18 ocasních obratlů,jsou u araba tyto počty 17-5-16.

STAVBA TĚLA

Kohoutek: Krk ladně přechází do vysokého a širokého kohoutku, nasazení na plece je zřetelné.

Tělo: Arab má krátký, lehce prohnutý hřbet, silná bedra a delší rovný kříž.

Zbarvení: Ryzáci, bělouši, hnědáci i vzácnější vraníci, to jsou převládající barvy arabů.

Ocas: Kořen ocasu je nasazen nápadně vysoko na zádi. Při pohybu je nesen obloukovitě vzhůru (prapor).

Nohy: Nohy jsou suché a čisté, bez přílišně mohutnosti holení. Šlachy jsou jasně patrné a nohy mají téměř dokonalý tvar i rozměr. Zadní nohy bývali dlouho u arabů slabší, ale u všech příslušníků plemene jsou zdravé a v pohybu uvolněné.

Hříva: Hříva i ohon jsou neibyčejně jemné, hedvábné.

Chřípí: pokožka na malém jemném chřípí je velmi jemná.

Hlava: Hlava je nezaměnitelná a nezapomenutelná. Je krátká a velmi jemná, nos je zřetelně konkávní, štičí. Nozdry jsou neobyčejně velké, stejně jako oči, široce otevřené a posazené níže než u jiných plemen. Uši jsou malé, jemné a někdy se zakřivují dovnitř. Typickým rysem je i jibbah, štíkovitá vypuklina mezi očima, která začíná u uší a končí na nosní kosti. Je v celé koňské rodině jedinečná.

Kostra: Obrysová linie araba je dána vyjímečným utvářením jeho kostry. Má 16 párů žeber, pět bederních obratlů a 16 ocasních na rozdíl od jiných plemen, která mají uspořádání 18-16-18. Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu.(od nadpisu STAVBA TĚLA je                 zdrojhttp://tululum.blog.cz/0608/arabsky-plnokrevnik )(

 

 

 

 

 
 

APH:

American Paint Horse

image

Zdroje informací:

  • Paint Horse Club České Republiky

Původ a historie:

American Paint Horse je samostatné celosvětově uznávané plemeno koní, jehož kolébkou jsou Spojené státy americké. Zkráceně bývá často nazýván jako paint, což v angličtině značí "barevný". Co se stavby těla, a potažmo i využití týče, jedná se o strakatou verzi quartera (American Quarter Horse). Tento, na první pohled výjimečný kůň, vznikl na základě úsilí lidí, kteří toužili spojit atletické schopnosti a rychlost quartera s atraktivním zbarvením. Registrovaná zvířata mohou vzniknout pouze křížením plemen American Paint Horse, American Quarter Horse a Thoroughbred - anglický plnokrevník.

Hned na začátku bychom měli vyjasnit základní otázku, zda Paint = Pinto. Nerovná. Koně přivezli do Ameriky Španělé a těm flekatým se španělsky říkalo pinto (v překladu to znamená totéž co anglické paint). Dnes ovšem nelze tato dvě slova zaměňovat. Vedle APHA existuje ještě Pinto Horse Registry of America (PtA), což je pouze registr strakatých koní (nejedná se tedy o samostatné plemeno), kteří splňují stejná barevná kritéria jako American Paint Horse, ovšem nehraje tu roli plemenná příslušnost a stavba těla. Pinto může být kříženec poníka, araba, teplokrevníka aj. Vyloučeno je pouze křížení s chladnokrevným koněm.

Jistě vás napadne otázka kde a kdy Paint Horse vlastně vznikl. Strakatí koně existovali již od nepaměti, o čemž svědčí časté malby a sošky nalezené v egyptských kobkách, v jeskyních nebo sídlištích starých indiánských kultur - Mayů a Inků. Vše nasvědčuje tomu, že koně na americkém kontinentě kdysi byli, ovšem z neznámých důvodů pravděpodobně postupem času vymřeli. Znovu se v Americe objevili až kolem roku 1519, kdy sem byli přivezeni španělskými konkvistadory. Během následujících let a století někteří z nich utekli na svobodu, zdivočeli a ve stádech docházelo k přirozenému křížení ras. Mezi divokými mustangy bývalo běžně vidět flekaté předky dnešních paintů. Ti se stali velmi oblíbenými jak u indiánů, tak i kovbojů nejen pro své zbarvení, ale jezména kvůli fyzickým schopnostem a povahovým vlastnostem. Proto se tito kojně v minulosti osvědčili jako významní a nenahraditelní pomocníci tehdejších obyvatel Ameriky. Stejně jako všude jinde ve světe s rozvojem techiky začalo koní, i těch flekatých, ubývat. Až kolem roku 1950 se zájem o koně pro westernové disciplíny - zejména Halter a Western Pleasure, propukl opět zájem o painty, kteří na sebe upozornili především svojí stavbou těla a barvou.

Vznik plemene American Paint Horse se však datuje ještě o něco později. V roce 1962 vznikl v Texasu první registr strakatých koní "dobytkářského rázu" - American Paint Stock Horse Association (APSHA). Registrována zde mohla být pouze zvířata splňující požadavky na tělesnou stavbu, a jejichž předkové byli quarteři či plnokrevníci. Nezávisle na APSHA existovala také American Paint Quarter Horse Association (APQHA), která vznikla o něco dříve (v roce 1961) a spadala pod American Quarter Horse Association (AQHA). Byli zde evidováni quarteři, kteří nemohli být zapsáni v regulérním registru AQHA z důvodů nežádoucího bílého zbarvení. Quarter Horse se totiž může vyskytovat ve všech základních odstínech, ovšem kromě klasických bílých odznaků na hlavě a spodní části končetin u něj nejsou žádné další bílé skvrny jinde po těle povoleny. V roce 1965 se potom APSHA a APQHA spojily a tímto byla založena samostatná organizace nazvaná American Paint Horse Association (APHA), tak jak ji známe dnes.

Pro zkvalitnění chovu byli původně plemenní hřebci pečlivě vybíráni inspektorem, kterého jmenovala APHA. Posuzován byl tělesný rámec, hmotnost a další základní parametry. V roce 1977 se plemeno stalo natolik uniformním, že nebylo dále třeba tuto selekci provádět.

Zatímco v době svého vzniku měla APHA 150 členů a 250 registrovaných koní, v současné době registruje více než 530 000 koní po celém světě, přičemž každoročně je registrováno asi 53 000 nových koní. Členskou základnu tvoří 79 000 členů ze 32 zemí světa, kteří jsou sdružení přibližně ve 130 regionálních klubech. V červenci roku 1998 se APHA stěhovala do svého nového sídla ve Forth Worth, stát Texas. Zde je vedena centrální plemenná kniha a je odtud řízen chov paintů na celém světě.

Zdrojem informací je Paint Horse Journal, který APHA vydává jako měsíčník, a který si může každý předplatit. APHA rovněž vydává dvakrát do roka zpravodaj APHA Connection, který obdrží automaticky všichni členové. Veškerá činnost chovatelská i sportovní se řídí platnými pravidly, která každým rokem vycházejí pod názvem APHA Official Rule Book.

Nejvýznamnější událostí roku je jistě World Championship Paint Horse Show - Světový šampionát paintů, který se každoročně koná během prvních čtrnácti dnů v měsíci červnu. Na této velkolepé show můžete spatřit jak si měří síly ti nejlepší z nejlepších a to jak ve westernových tak i anglických jezdeckých disciplínách. Soutěže bývají doplněny semináři, prodejními trhy jezdeckých potřeb a prestižní dražbou koní.

Pro mladé jezdce a milovníky plemene American Paint Horse (do 18 let) existuje samostatná organizace - American Junior Paint Horse Association (AJPHA), která sdružuje a podporuje aktivity mládeže.

Popis a charakteristika:

Stejně jako u quartera je požadavkem, aby stavba těla měla tzv. "dobytkářský ráz", což znamená, že jak kostra, tak i svaly jsou silné, odolné a způsobilé pro celodenní práci na rančí s dobytkem. Celé tělo je kompaktní, hřbet krátký, kohoutek méně výrazný, typická je výrazně osvalená hruď, mohutná záď a silné avšak suché zadní končetiny, krátká hlava, velké žuchvy a malé uši. Velký důraz je kladen také na povahové vlastnosti. Důležitá je klidná, mírná povaha, smysl pro samostatnou práci a práci s dobytkem - "cow sense".

Požadavkem je dosahovat kontrastní barevné vzory, kdy barevná srst na pigmentované pokožce se střídá se srstí bílou na pokožce depigmentované (tedy růžové). Minimálním požadavkem na zbarvení je alespoň jedna bílá skvrna na depigmentované pokožce, která má v průměru 2 palce, tj asi 5 cm. Klasické odznaky na hlavě (lysiny, hvězdy apod.) nebo na končetinách (ponožky, bílé spěnky...) nejsou brány v úvahu.

Právě pro své netradiční zbarvení jsou painti značně atraktivní a to nejen v Americe. Spektrum barev je velice široké a kombinační možnosti tak četné, že nenajdete dva jedince stejně zbarvené. Koně tohoto plemene se mohou vyskytovat ve všech barevných odstínech. V popisu zbarvení se uvádí vždy základní barva srsti a typ zbarvení, např.: sorrel (ryzák) tobiano, buckskin (plavák) overo atd.

Základní barvy srsti:

image

Black - vraník:

Chlupy jsou čistě černé bez příměsi jakékoliv jiné barvy. Skutečných vraníků je opravdu málo. Hříva a ocas mohou být černé, bílé nebo dvoubarevné (černobílé).

image

Brown - tmavý hnědák:

Barva chlupů je tmavě hnědá, mohla by se zdát až černá, bez nádechu do rezava. Od vraníka rozeznáme podle světlejších míst kolem očí, nozder či ve slabinách. Ocas a hříva mohou být černé, bílé nebo kombinované (černobílé).

image

Bay - hnědák:

Chlupy na těle jsou zbarveny do hněda - v tomto případě se jedná o různé odstíny hnědé až po tmavě rezavou. Hříva a ocas bávají černé, bílé nebo kombinované jako u předchozích. Pokud končetiny nejsou bílé, je běžným úkazem, že jejich spodní část je zbarvena černě.

image

Dun:

V českém jazyce neexistuje ekvivalent pro označení tohoto zbarvení. V podstatě je to plavá - žlutá barva těla, ocas a hříva mohou mít barvu černou, žlutou, hnědou, bílou, nebo kombinovanou. U tohoto typu zbarvení se vyskytuje úhoří pruh na hřbetě, oslí kříž a zebrování na končetinách.

image

Red Dun:

Je pouze specifickou formou předchozího typu zbarvení. Tělo je jasně žluté, hříva, ocas a úhoří pruh jsou zbarveny sytě rezavě. Hříva a ocas mohou být samozřejmě i bílé nebo kombinované.

image

Sorrel - ryzák:

Tělo má jasně rezavou barvu a ocas i hříva jsou obvykle zbarveny v tom stejném barevném odstínu, mohou být však žluté, bílé nebo kombinované.

image

Chestnut - tmavý ryzák:

Je tmavší variantou ryzáka. Tělo je sytě červené až játrově hnědé, hříva a ocas mohou mít stejnou barvu, žlutou, bílou nebo kombinovanou.

image

Grullo - myšák:

Barva těla je šedá jakoby myší. Pozor - všechny chlupy jsou šedé, nejedná se o směs bílých a černých chlupů. Typické je černé zbarvení na spodní části končetin. Ocas a hříva bývají zbarveny černě, bíle nebo kombinovaně.

image

Buckskin - plavák:

Tělo je zlatožluté, ocas a hříva černé, bílé nebo kombinace obou. Typické je černé zbarvení na spodní části končetin. Narozdíl od zbarvení dun se nevyskytuje u tohoto typu zebrování končetin ani úhoří pruh na hřbetě.

image

Palomino - žluťák:

Barva těla je zlatožlutá, hříva a ocas jsou bílé, žluté, nebo zlaté. Ani u tohoto zbarvení nikdy nenajdete úhoří pruh či zebrování končetin.

image

Gray - vybělující bělouš:

Tělo je pokryto směsí chlupů bílé barvy a ostatních barev. Bělouši se rodí tmavě zbarvení a s postupem věku je v srsti stále více bílých chlupů, až tyto převdládnou. Pozor - kůže pod bílou srstí zůstává pigmentovaná, zatímco pod bílou srstí charakterizující painty je depigmentovaná pokožka.

image

Red Roan - rzv. červený (nevybělující) bělouš:

Tělo je pokryto směsicí chlupů rezavých a bílých. Ocas a hříva jsou rezavé, černé, žluté nebo bílé. Se vzrůstajícím věkem koně se jeho zbarvení nemění - nevyběluje.

image

Blue roan:

Je obdoba předchozího zarvení, s tím rozdílem, že tělo je pokryto směsicí černých a bílých chlupů, ocas a hříva bývají černé.

Typy zbarvení:

Podle rozmístění bílých a barevných skvrn se rozlišují tři typy zbarvení:

image

Tobiano:

Tmavá srst obvykle vytváří oválné či kulaté skvrny pokrývající jeden případně oba boky, krk a hruď. Bílá barva přechází mezi kohoutkem a bedry přes hřbet. Hlava bývá zpravidla tmavá, často s klasickými bílýma odznaky (lysina, hvězda, lucerna nebo sňupka). Ocas a hříva bývají dvoubarevné. Končetiny jsou většinou celé bílé nebo alespoň od kolen či hlezen dolů.

image

Overo:

Tmavá srst vytváří obvykle souvislý pruh na zádech od kohoutku až po kořen ocasu. Také končetiny bývají tmavé. Bílá barva nikdy nepřebíhá přes hřbet mezi kohoutkem a bedry. Bílé skvrny jsou nepravidelné, spíše rozptýlené a jakoby rozstříknuté po těle. Ocas a hříva jsou jednobarevné. Hlava bývá mnohem více bílá než u předešlého typu a častěji se setkáte s modrým (rybím) okem. Overo zbarvení se dále dělí na další tři typy a to:

  • Frame (rámové) overo s typickými bílými skvrnami po bocích těla, které jsou zřetelně orámované tmavým zbarvením. Končetiny těchto koní bývají většinou tmavě zbarvené, hlava bývá velá bílá, často se vyskytuje rybí oko.
  • Callico ovaro je zbarvení charakteristické bílou barvou kopyt, která se po končetinách táhne nahoru a roztéká se po břiše koně na boky těla. Callico overo lze při střední manifestaci bílého zbarvení celkem snadno rozlišit od ostatních forem zbarvení overo, ovšem při malém výskytu např. jen jedné bílé skvrny na břiše je určení typu overo celkem obtížné. Opakem je velmi intenzivní rozšíření bílé barvy po těle koně (kůň je zpravidla celý bílý s výjimkou ušních boltců, kořene ocasu a hrudi). Koně tohoto zbarvení byli vyhledáváni indiány, kteří věřili, že jezdec na takto zbarveném koni nebude v boji zraněn.

     

  • Splashed white overo (rozstříknutá bílá), pro něž jsou typické, jak sám název napovídá, nepravidelné drobné bílé skvrny. Tento typ zbarvení je nejméně běžný. Koně tohoto zbarvení mívají bílé nohy a bílá břícha a většinou modré (rybí) oko.

Tovero:

Spojuje charakteristiky zbarvení tobiano i ovaro.

Využití a sport:

Zatímco v devatenáctém a na počátku dvacátého století se painti využívali výhradně jako koně dobytkářského typu - tzn. pro práci na rančích, jejich dnešní potomci mají využití mnohem širší. American Paint Horse je dnes zcela univerzálním koněm použitelným pro četná odvětví jezdeckého sportu. Výrazně se uplatňuje jak ve vrcholových soutěžích, tak i v soutěžích amatérských nebo jako rodinný kůň pro rekreační ježdění. Nesmíme opominout, že je nejvíc stále využíván k práci s dobytkem na rančích, neboť v USA i dnes najdete rozlehlé oblasti, kde je kůň jediným možným dopravním prostředkem a pro práci na ranči nenahraditelným pomocníkem.

Chovatelským cílem je kvalitní jezdecký kůň, konkurenceschopný na závodištích různých jezdeckých disciplín. Soutěže lze rozdělit několika způsoby. S ohledem na požadavek dostatečného zbarvení u paintů jsou vypisovány soutěže pro koně barevné a pro koně s nedostatečným vybarvením (breeding stock). V APHA soutěžích nikdy nezávodí koně barevní s nebarevnými dohromady. V soutěžích jsou vypisovány zvlášť třídy OPEN (otevřené) - zejména pro profesionální jezdce a trenéry, kde se hodnotí pouze výkon koně a dále třídy AMATEUR (amatér) - pro jezdce amatérské a rekreační a YOUTH (mládež) - pro mladé a začínající jezdce do 18 let, kde se v obou případech u vybraných disciplín hodnotí kromě koně samotného také jezdecký styl a dovednosti jezdce.

Dle výslednů v soutěžích vypisovaných APHA získávají koně body, které se jim sečíají a zapisují do tzv. "Performance Records" toho kterého koně. Tento zápis vypovídá o kvalitách konkrétního zvířete a potažmo zvyšuje i jeho chovatelskou hodnotu.

American Paint Horse se uplatňuje v mnoha disciplínách:

Dostihový sport:

Počátky dostihů paintů sahají přibližně do čtyřicátých let dvacátého století, ačkoliv svoji oficiální podobu dostaly až v roce 1966. V posledních letech popularita dostihů strakatých koní v USA značně vzrůstá. O tom svědčí výsledky z roku 1988, kdy bylo vypsáno a odstartováno celkem 328 dostihů se 4170 startujícími. Celkové penežní dotace činily 1 811 987 USD. Ke klasickým patří dostihy na vzdálenosti 220 až 870 yardů (yard = 0,9144 m), příčemž nejvíce frekventované jsou na tratích 330 - 440 yardů.

Z prvních významných paintů, kteří se na dostihových drahách uplatnili jmenujme alespoň: Painted Joe Jr., Little Nip a Little Beaver. V pozdějších letech (70. a 80. léta) potom dominovali Paited Jewel, Slow Danger, Cherry Kiss, Easy Jet Too, Treasured a jejich potomstvo.

V Evropě se první dostih paintů běžel v Německu v roce 1983 na vzdálenost 330 yardů.

Nejezdecké disciplíny:

  • Halter - je disciplína, kdy je kůň předváděn pouze na ohlávce (tzv. show halter) bez jakékoliv jiné výstroje. Cílem je hodnocení exteriéru koně. Předvádějící osoba je ustrojena v oblečení ve westernovém stylu. Jednotlivé halter třídy jsou vypisovány zvlášť pro klisny, valachy a hřebce a to ve věkových kategoriích: odstávčata, ročci, dvoletí, tříletí, čtyřletí, starší a zvláštní kategorií jsou chovné klisny. Kromě toho jsou vypisovány i halter třídy pro skupiny koní: Produce of Dam - dva potomci jedné klisny, Get of Sire - tři potomci jednoho hřebce, Mare and Foal - klisna s jedním ze svých potomků, Sire and Ger - hřebec se dvěma svými potomky, Exhibitor´s Group - čtyři koně APHA (i nepříbuzní), jakéhokoliv pohlaví a stáří. Podmínkou je, že musí mít všichni stejného majitele.
  • Long Line - je novou nejezdeckou disciplínou vypisovanou pro mladé koně, ročky. Hodnotí se kůň předváděný na lonži - jeho exteriér, pohybové schopnosti a trénovatelnost.

Anglické ježdění:

Obecně řečeno se pro anglické disciplíny používají painti s vyšším procentem krve plnokrevníka, kteří mají lehčí tělesnou stavbu, jsou na poněkud vyšších nohou a jejich kohoutková výška je nad 160 cm. Anglické soutěže se jezdí v klasickém anglickém oblečení v anglickém sedle a s anglickým užděním. V Americe se jezdí mnoho anglických disciplín, nám evropanům nepříliš známých. Jsou oblíbené především na východním pobřeží USA:

  • Hunter Under Saddle - je anglickou obdobou disciplíny Western Pleasure. Hodnotí se přiježděnost koně. Koně se předvádějí všichni najednou a to ve čtyřech chodech - krok, klus, pomalý cval a rychlejší, prodloužený, cval. Na požádání rozhodčího jezdci mění hcody a směry a provádějí zastavení a couvání.
  • Hunter Hack - jezdec předvádí koně v kroku, klusu a cvalu na obě ruce. Musí s koněm absolvovat nejméně dva skoky o minimální výšce 60 cm, maximální výška skoků je 75 cm. Hotnotí se celkové předvedení koně, prostornost chodů a skokový styl.
  • Working Hunter - v této disciplíně se hodnotí skoková technika a styl. Jezdec musí překonat minimálně čtyři skoky a osm plotů, přičemž musí nejméně jedenkrát změnit směr jízdy.
  • Jumping - je obdobou klasických parkůrů, jak je známe u nás. Obdobně se i hodnotí a minimální výška skoků je 90 cm.
  • Pleasure Driving - při této disciplíně kůň táhne pouze lehký dvoukolový vozík, v němž sedí člověk, který koně zároveň řídí. Koně jsou předváděni všichni najednou. Musí jezdit po obvodu kolbiště jedním smerem. Jsou předváděni v kroku a dvou typech klusu, tzv. Park Gait je normální klus, zatímco Road Gait je vyjádření pro prodloužený klus.
  • Utility Driving - kůň vozíkem v tomto případě soutěží samostatně a projíždí jakýsi parkůr. Ze sedmnácti možných překážek musí být v kurzu obsaženo nejméně šest, nejvíce však osm z nich. Hodnotí se přesnost a preciznost provedení.

Westernové ježdění:

Vzhledem k tomu že Paint byl vyšlechtěn z quartera neboli koně ryze dobytkářského, je jeho působení na scéně westernového ježdění stále výrazně převládající v porovnání s anglickými disciplínami. Při westernových soutěžích jsou jezdci oblečeni ve westernovém jezdeckém oděvu, ve westernovém sedle a s westernovým typem uždění.

  • Western Pleasure - při této disciplíně jsou koně předváděni všichni současně v kroku (walk), pomalém klusu (jog trott) a pomalém cvalu (lope) na volné otěži. Na požádání rozhodčího jezdci na koních mění směry, chody, zastavují nebo couvají. Hodnotí se chody koně, přiježděnost a souhra jezdce s koněm.
  • Trail - Kůň a jezdec musí překonat předepsané překážky (minimálně 6, maximálně 8 překážek) v určitém pořadí. Trail stimuluje překonávání přírodních překážek při průjezdu terénem. Hodnotí se schopnosti koně překonávat překážky bezpečně, bez váhání a v klidu.
  • Western Riding - jezdec a kůň prochází jednoduchou předepsanou úlohu. APHA vypisuje dvě úlohy (Western Riding Pattern 1 a Pattern 2). Honotí se kvalita chodů, provedení letmých přeskoků a celková spolpráce jezdce a koně.
  • Reining - kůň a jezdec absolvují předepsanou reiningovou úlohu obsahující následující prvky: cval na kruhu, spiny, roll-backy, sliding stop a couvání. APHA vypisuje devět různých úloh (Reining Patterns 1 - 9). Hodnotí se přiježděnost a preciznost a předvedených cviků. Kůň musí ocotně reagovat na jemné pobídky jezdce a musí být plně pod kontrolou jezdce.
  • Working Cowhorse - je náročná disciplína sestávající ze dvou částí:
    • Cow-work - práce s živým dobytčetem
    • Reined-work - APHA vypisuje 4 typy úloh (Working Cowhorse Patterns 1 - 4):
      • Cutting - jedná se o dobytkářskou disciplínu, při níž musí kůň oddělit ze stáda jedno dobytče a udržet je odděleně od stáda po určenou dobu. Cutting je založen na samostatné práci koně. Při soutěži se vychází z NCHA pravidel.
      • Calf Roping - jedná se o chycení dobytčete do lasa a jeho svázání. Hodnotí se schopnost koně k práci s dobytčetem a jeho chování od vstupu do arény až po svázání dobytčete.
      • Team Roping - tato disciplína je dobytkářská, kdy se chytá dobytče do lasa. Na rozdíl od předchozí však spolupracují dva jezdci na dvou koních. Jeden z nich chytá dobytče za rohy, druhý za zadní nohy.
      • Team Penning - tým tří jezdců na koních má za úkol vybrat ze stáda tři označené kusy dobytka a zahnat je ve stanoveném limitu do ohrady na druhém konci arény. Vyhrává nejrychlejší družstvo.
  • Pole Bending - jedná se o disciplínu rychlostní. Kůň s jezdcem objíždí na čas 6 tyček a to v určeném pořadí.
  • Barel Racing - je rovněž disciplínou rychlostní. Zde se objíždí tři barely rozestavěné do trojúhelníku dráhou ve tvaru trojlístku. Vítězí ten, kdo má nejlepší čas.
  • Steer Stopping
  • Cow Pony Race
  • Stake Race

Ve třídách Youth a Amateur bývají vypisovány disciplíny, kdy se nehodnotí pouze výkon koně, ale rovněž schopnosti soutěžící osoby koně předvést. Patří sem:

  • Showmanship - předvedení koně na ohlávce
  • Hunt Seat Equitation - disciplína anglického ježdění
  • Western Horsemanship
  • Breakaway Roping
  • Goar Tying

Práce na ranči:

Kromě koní závodních se v USA, zejména ve středu a západu států, ještě používá vysoké procento koní na farmách a rančích pro práci s dobytkem tak jako před sto lety. Tento typ koně se používá k celodenní namáhavé práci s dobytkem. K těmto účelům se vybírají koně pracovních linií, s vrozeným "cow-sense". Koně mívají mohutnou tělesnou stavbu, neboť často musí nosit svého jezdce v sedle celý den. Pro tuto práci se z velké části používají valaši, méně klisny.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,3 Známkovalo: 260 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !

 

TOPlist